|
V půlce června nám řekli – chcete jet na festival na Slovensko? A my jsme chtěli. Na přípravu dvou pásem jsme měli necelých pět týdnů, tož jsme se dali do práce. Natrénovali jsme osm tanců s Cimbálovou muzikou Rubáš a s výpomocí několika dalších muzikantů.
Když přišel ten slavný den, sobota patnáctého, nasedli jsme do autobusu a vzhůru na Oravu v plné polní – my baby jsme s sebou měly troje kroje – panečku, to asi bude prestižní vystoupení, když táhneme víc krojů než vína… Při příjezdu do Malatinéj, vesničky, kde se festival konal, nás už přivítal jarmark se stánky a ovčí tématikou (Na programu byla například i soutěž Miss ovečka, v ohrádce bylo pět oveček a nejkrásnější byla dvojka. Snad to vyhrála.) Nás ovšem jako první zaujal znak celého festivalu; jak bych ho jen popsala? No byl tam bača, před sebou měl ovečku a s trochou fantazie si ti slušnější představili, že bača ovečku jen stříhá…
Ubytování bylo zajištěné ve vedlejší vesnici v chatkách. Jídlo ovšem zase v Malatinéj, takže jsme pendlovali tam a zpět, což zřejmě moc netěšilo pana řidiče, který asi nemá rád ve tři ráno svůj autobus plný pořvávajících folklóristů (a nejen z Moravy).
To jsem ale trochu předběhla. Po příjezdu bylo nejdřív potřeba vyzkoušet pódium a taky nás, jestli všechno víme a známe. Když se tak stalo, čekala nás už večeřa a chystání na sobotní vystoupení. Mezi soubory z Polska a Slovenska jsme měli vyhrazené dva patnáctiminutové bloky. V prvním jsme zatancovali Buchlovské I a Dolňácké II, ve druhém, který následoval po vystoupení polského souboru, jsme v lehkém kroji zatancovali Čardáš z Kopanic a Straňanské.
Večer jsem se trochu vyděsila, když mi bylo řečeno, že se chystá místo slovenské cimbálky něco modernějšího – nezůstali jsme tam tak dlouho, abychom zjistili, čím přesně budou bavit lidi, ale nachystané reproduktory a barevné světýlka mluvily za vše. Utekli jsme do autobusu, že si uděláme svoji zábavu ve vedlejší dědině na ubytovně. Než jsme vyjeli, přiskočili dovnitř taky tři Poláci, ať je svezem, protože bydlí tam kde my. Slovo dalo slovo a než autobus dorazil na místo, domluvila se večerní družba s polským souborem.
Každý nachystal svou muziku a po programu Poláků, jímž byl formou soutěže křest nových členů souboru, se hospoda naplnila výbornou směsicí moravsko-polské hudby. Muzika se činila, tanečníci také nenechali parket prázdný a navzájem jsme se učili tancovat. Hlucké se jim líbily, později jsem vzala polské holky do kola na karičky a v čardáších jsme se učili my polské prvky, a oni zase naše. Nakonec, pro méně zdatné nebo stydlivější tanečníky to muzika jistila i sérií polek a valčíků. Všechno šlo fajn, jen když jsme si s něma povídali, bylo pro ně neuvěřitelné težké pochopit, že na nás nemají mluvit anglicky, protože jim přece po polsky taky budem rozumět.
Když hospodský zavíral, přenesla se muzika do chatek a tam se pokračovalo až do rána bílého. Proto v nedělu na raňajkách nebyl nikdo moc nadšený, když došel „strýček s jehličím“ – poděkoval nám za vystoupení a za odměnu přinesl borovičku. My všeci hladoví a nevyspaní a …tak dál… jsme jen kouleli očima. Zrovna tu první štamprlu postavil přede mě. A já mu povídám – strýcu, na lačno to nebudu pit. A on povídá – šak to sa pije len na lačno, devčica moja. To jste měli vidět, jak jsme pak sprintovali pro tu snídaňu…
Moc dalšího času nám nezbylo, jen si projít jarmark, nachystat kroje a po obědě už zase na pódium. Když jsme došli, zrovna probíhala súťaž v plieskání bičom. Soutěžili pánové oblečení v maskách, krojovaní i diváci. My do nedělního programu přidali svou troškou do mlýna opět dva bloky. V prvním byly Buchlovské II, jedna sérka dívčího sborku a Vlčnovské, v dalším měl být Čardáš ze Suchova, druhá sérka a Kyjovské. Z časových důvodů, protože soubory si několikanásobně prodloužily svá vystoupení, bylo ale třeba druhý blok zkrátit, protože bychom se dostali pozdě dom. Zatancovali jsme jen čardáš a předvedli, co jsme se s Polákama naučili předešlý večer – obě muziky zahrály a zazpívaly Gorale a Nepij Jano. Tož úspěch to byl veliký, podle toho potlesku. Při tej druhéj si naši chlapi zacifrovali a pak už rychlo dom.
Tak to byl Medzinárodný festival valaskej kultúry – myslím, že ostudu jsme neudělali a na konto si můžem připsat další pěkný zážitek.
|
